Ještě jednou Rose vom Wörthersee 2009!
Stává se tradicí, že pokud napíše Roman článek, najde se někdo, kdo má potřebu ho doplnit. Aby tradice nebyla narušena, ujal jsem se toho tentokrát já.
Když se před rokem řešil výlet do Klagenfurtu, tak jsem si říkal, že bych se tam docela zajel podívat. Nakonec z toho sešlo, takže letos byla má premiéra. Navíc Roman sliboval úžasné počasí, prakticky letní, které tam je vždy!
Sbalil jsem foťáky, vzpomněl na mládí s ježkem v kleci a na vlek mezi skify vpletl kolo a pln očekávání nastavil budíka na 4.30 a čekal, co se mnou ranní vstávání udělá.
Vstávání nepatřilo k nejpříjemnějším. Nicméně cesta byla dlouhá, vlek jen o něco kratší, takže se dalo čekat, že rychlostní rekordy na této cestě nepadnou. Romanovo posilování kvantity spočívalo v tom, že jsme parkovali před neratovickým Lidlem už v 5.30 a chlapci nakládali skif a příslušenství pro Janu. A protože hlavní cesta do Prahy byla vyzdobena semaforem, protáhli jsme naši jízdní soupravu dlouhou skoro 20m přes vesničky a cesty nevídané. Tím jsme ovšem získali zásadní náskok. Nakládka na Bohemce pak probíhala v klidu a když se Roman pořád nedostavoval, tak mobilní komunikace zjistila, že ten ještě stojí ve frontě před Líbeznicemi.
Vyrazili jsme na cestu na jih. A ačkoliv má Roman vůz od tvůrců všeho důležitého v F1, tak pokud by jsme na něho nepočkali ve Veselí, tak nás asi nedojede nikdy. V tuto chvíli je potřeba se zastavit ještě u jednoho momentu. Roman celkem ochotně vše domluvil, zorganizoval, obesílal maily a obtelefonovával. Pořád mi vrtalo v hlavě: "...proč?". A při dotazu na to s kým pojedu jsme pochopil. Roman to vymyslel prakticky - všechny hezké a voňavé slečny pojedou s ním, a všichni neskladní a mírně zasmrádlí chlapci pojedou s Tomášem a se mnou.
Cesta ubíhala celkem v poklidu. Pršelo hlavně ve chvílích, kdy jsme zastavili na krátkou přestávku. Takto to probíhalo až do doby, než jsme sjeli z rakouské dálnice. Pak se jízda komplikovala. Naše jízdní souprava se proplétala v serpentinách, automat podřazoval co to šlo. Do toho Climatronik usoudil, že je potřeba řidiče udržovat v bdělosti a na přední sedadla foukal venkovní dvanáctistupňový vzduch zatímco na zadních sedadlech vytvářel saunu. Přejezd hor zabral skoro 4 hodiny a cesta to nebyla jednoduchá. Ovšem jak jsme se blížili ke Klagenfurtu, slunce svítilo čím dál více. Až to při jedné zastávce vyprovokovalo Jirana k nákupu zmrzliny. Tím sice utratil většinu peněz co měl na večerní stejk, ale prý byla vynikající.
Ale to už nás pomalu vítal prosluněný Klagenfurt. Za naváděcím vozidlem jsem dorazili před loděnici Albatrosu, vyzvedli startovní čísla a modrá trička a spěchali do Veldenu - místa startu.
Parčík v centru lázeňského města už byl proměněn v skifařskou tržnici. A že bylo z čeho vybírat! Sportovci nahazovali lodě, nástěnkář místo focení kmital mezi parkem a na parkoviště uklizenou jízdní soupravou. Nejprve Klára potřebovala kombinačky, následně zjistila, že jí schází slajd. No a to už skoro byla tma a začínalo pršet.
Po krátkém tréninku a za tmy jsme se přepravili k místu ubytování. Trošku jsme byli nervozní jak zareaguje recepční na to, že nás přijelo místo 9 celkem 12. Ubytování ale proběhlo bez problémů. Čekali na nás 3 pokoje po pěti lůžkách, takže skvělá recepční řekla jen ať se zahustíme. Nástěnkářovo kolo našlo pokojíček v garáži. Ale to už bylo 9 a představa, že bych měl v dešti hledat občerstvovnu mě děsila. Takže i večeři obstaral Mšenský kulatý s máslem a šel jsem hajkat.
Celou noc lilo. Pro kvalitu spánku vynikající. Pro nastávající závody ne příliš příjemná zpráva. Původní plán byl obhlédnout jezero a najít místa odkud by se dalo fotit. Díky zpoždění a dešti to v pátek nevyšlo. Objel jsem tedy jezero na severním břehu po ránu. Představa o focení se rozplynula. Jezero je příliš obrovské, cesty kolem neumožňují jet moc rychle. Cyklostezka vede 4x přes koleje a 3x z toho mi svítila červená. Takže jsem se rozhodl vyfotit spouštění lodí na vodu a částečně dění na startu a pak se co nejrychleji přesunout k cíli a fotit zajímavé momenty z dojezdu. A i to nebyl jednoduchý úkol. Klára šla na vodu v 11.15, fotil jsem ještě něco kolem a najednou zjistil, že je 11.25 a došlo mi že Vašek, pokud ucítí lidské maso, může mít čas těsně nad hodinu - a to bych měl být o 16 km vedle. Takže jsem sednul na kolo a vyrazil. Koleje jsem zvládl bez problémů, jel více po hlavní silnici - naštěstí velmi málo frekventované a po 12 jsem byl u cíle.
Akorát jsem stačil vybalit foťáky když Co@ch identifikoval pomerančák a Jakubem Podrazilem a za ním opravdu Vašek Kanibal a pak už veliká skupina lodí, kterou vedl Martin. Fotit se dalo velmi obtížně. Přebíhal jsem za stánkem rozhodčích a nestíhal vyhlížet další čechy. Unikl mi i Jiran a Filip. Celkem logicky i Jana, která byla schována za nějakou vlnkou. Relativně v krátkém úseku se do cíle dostali všichni. Až na Kláru. Zatímco po ránu panikařila ona, po poledni jsem začal panikařit já. Ten rozumný říkal - přece by jí tam neposlali, kdyby na to neměla. Tatínek si říkal, co když se někde cvakla, kolem jsou jen německy hovořící lidé a ona někde pláče. Když tu se z čista jasna objevila v hloučku v klidu jedoucí Klára. Jako jediná ze závodníků nezadýchaná, nelehající si do lodě, nefoukající si ruce. Prostě Klára. Nevíte někdo o nějakém delším závodě?
Následovala manipulace s loděmi - do prostoru loděnice se vešlo prvních 20 závodníků. A pak už jen shánění pití, jídla a rozhýbávání stehenních a dolních zádových svalů. Vrcholem dne bylo vyhlašování vítězů. To mělo hodinu zpoždění, čehož většina čekajících využila k návštěvě místního bufetu. Což byl asi hlavní smysl zpoždění. Pak už všichni začali dostávat medaile. Až na Janu, která dostala dvě. Ale jednu si vyzvedla v kategorií, kam nepatřila, ale tu jí zase vzali. Takže nakonec má také jen jednu.
Cesta zpět se nám výrazně zjednodušila. Věděl jsem, že máme jet na dálnici a z ní odbočit na silnici. Přesně si pamatuji, že to byla S87. Odbočka na S37 mě trošku zviklala, protože ta bříška jsou dost podobná. A protože nebyla mapa ani jiná nápověda, tak jsme zůstali na dálnici a po vzoru Kláry rovnoměrně, vytrvale nízkým šlágem drandili po trase Graz, Vídeň, Brno, McDonald, Praha, Podolí, Neratovice, Mělník. Tak jsme dorazili po páté. Což je jediná nevýhoda nízkého šlágu.
Za zmínku stojí jen historka z McDonaldu. Chlapci čtoucí deníček Co@che se krotili a Michal si objednal jen dva čízburgry, jako závdavek k menu. I to personál rozhodilo a začli se vyptávat, zda si někdo nedá čízburger. Ozvalo se já čtyři, pět, čtyři. Z pána vylezlo, že za 3 minuty zavírají a kuchař vzadu dostal objednávku na 15 čízů. Tak jsem jim chtěl udělat radost a řekl jsem, že za námi jede autobus kamarádů. kteří mají také rádi čízburgery. To vedoucího vyprovokovalo k akci a provozovnu rychle raději zamkl.
No a činnost nástěnkáře můžete posoudit na Fotoalbu a své tam najde jak přátelský doplněk z Nera a Bohemky tak i konkurence ze Slavia a Blesku.
No a pro úplnost doplňuji výsledky a časy účastníků, ať je za rok s čím srovnávat!

20 9 VALSA VÁCLAV JM B KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:10:11
40 85 NOVOTNÝ ROMAN MM B KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:13:00
66 8 OŠKERA Martin JM B KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:14:25
90 21 KLETEČKA JIŘÍ JM A KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:15:51
127 6 TRUKSA Michal JM B KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:18:50
131 241 Fleissnerová Kristýna JW A Bohemians Praha (CZ) 01:18:59
137 248 BILÍKOVÁ Jana Frauen B TJ Neratovice (CZ) 01:19:29
227 7 KULHÁNEK Filip JM B KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:30:28
235 234 OŠKEROVÁ KLÁRA JW B KV MĚLNÍK 1881 (CZ) 01:33:00

Sláva Hurá.




18. říjen 2009,  text: Mirek Oškera



Creative Commons License
www.kvm1881.cz podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: notice.